Kohoutek

Na dlouhé listině v seznamu starostů Zlatých Hor najdeme spoustu jmen. Nevíme již vždy přesně čím obci a blízkému okolí pomohli, čím se zapsali do historie. Tento příběh o Henryho cestování v čase prozradí něco více o jednom z nich. Nemůžeme však z důvodů ochrany osobnosti napsat přesný čas ani konkrétní jméno. Zlatokop Henry není investigativní novinář, je jen obyčejný král rebelů a dobrodruhů. Poví Vám příběh trochu opředený mlhavým závojem jinotajů. Tato storka měla být jednou provždy utajena pod pokličku, zametena pod mechový koberec zlatohorských lesů. Zlatokop Henry však má jiný názor. Učme se z historie. Poučme se na chybách, které se již jednou staly. Neopakujme je.

Starosta byl mlsoun a velký jedlík. Vůbec se nebál sníst několik pečených holubů denně. Bral to jako nejvyšší formu lidské nadřazenosti. Jeho dovednosti lidi obdivovali do té doby, než sežral všechny holuby v okolí. „Nu což, holuby již nemáme, vyžereme jiné ptáčky“ povzdychl si starosta a utřel si mastnou hubu. Začal navštěvovat všechny chalupy, degustoval  a hodnotil, kdo má nejlépe uvařen oběd či večeři. Pod záminkou sbírání receptů plenil spíže všem sousedům. Zásoby potravin lidí ve městě a okolí se drasticky tenčily. Jednou došel až do Ondřejovic. Místní chudá vdova měla jen jednoho kohoutka a slepičku. Starosta nemilosrdně poručil této nebohé ženě zabít kohoutka a pohostit vzácného hosta. Ustrašená žena rozkazu uposlechla. Bála se, že by mohla přijít dokonce i o střechu nad hlavou. Upekla kohouta na bylinkách z místního lesa. Vůně to byla náramná. Starosta se do křupavého opeřence s velkým apetitem zakousl a zažil pocit nebeské many.
Vyletěl z chalupy( jak liška z kurníku) a už mu to v hlavě šrotilo. „Budeme papat kohoutky!“ usmíval se a hladil se po vypaseném bachoru. Žádný sedlák však nechtěl dobrovolně popravit krále svého kurníku. Občas starosta nějakého kohouta vymámil, po dobrém či po zlém. Bylo mu to ale málo. Spočítal si, že kohoutů je v blízké okolí minimálně na každý den v roce. Vymyslel proto strategický plán. Svým důvěřivým spoluobčanům slíbil, že kdo dobrovolně odevzdá kohouta, ten nebude muset ráno vstávat a chodit do práce. Lidé se začali předhánět. Královské opeřence začal debužírovat starosta na oběd i večeři. Když náhodou nějaký soused ještě kohouta měl, druhý ho udal. Stěžoval si u vrchnosti, že ho sousedův kohout budí a narušuje výsostné právo na spánek po libosti.
Situace ve Zlatých Horách byla obecně pojmenována kohoutí chřipka. Felčaři předložili oficiální verzi: Nemoc jenž vyhubila kohouty ovlivnila metabolismus  místního obyvatelstva. Stav postižených pacientů se projevoval úbytkem chutě k práci, vznikem únavy již dopoledních hodinách. Doporučována byla terapie- dlouhodobé kurýrování se pod peřinou.
No a do takového času a situace  přicestoval zlatým středem Zlatokop Henry. Pár zbylých jedinců, kteří ještě nebyli infikováni místní nemocí, poprosilo Henryho o pomoc. Henry nastartoval své létající vozíky a doletěl až daleko za Zlaté Hory a jejich doly. Nakoupil na různých místech stovky kohoutů. Po návratu s hrstkou dobrovolníků kokrháky pozamykal do kurníků spícího obyvatelstva Zlatohorska. Ráno to rachotilo všude. Lidé byli jako praštění palicí. Takový poplach už mnoho brzkých rán dlouho nezažili.
Henry navštívil vdovu z Ondřejovic a dal ji dva kohouty. Jednoho pro slepičku, druhého pro starostu a pošeptal vdově něco do ouška. Ta se rozesmála a s chutí se pustila do vaření. Kohoutek voněl a chutnal ještě víc než ten předchozí. Starosta chrochtal blahem. Když slupnul onu delikatesu, místo aby se spokojeně hladil po bříšku, ucítil křeče a na místě se posral.
Občané Zlatých Hor se zázračně vyléčili z potupné nemoci kohoutí chřipky. Felčarům také spadl hřebínek. Aby zachránili svoji pošramocenou čest přispěchali rychle s novou tezí, jenž měla podtitul Ranní ptáče dál doskáče. Zlatohorští kronikáři se rozhodli, že příběh posraného starosty zdobit stránky kroniky města nebude. A Henry s tím souhlasí!!!
Nicméně Tajné mapy ve webovnici  jsou pro tento příběh jako stvořené. 🙂 Poděkujme Henrymu a chudé ženě z lidu, na jejíž hrdinský čin se málem zapomnělo. Na její statečnost může být malá vesnička Ondřejovice právem hrdá.