Úvod

Tato kapitola je jen pro pamětníky a staromilce. Nebo naopak může být návodem pro neznalce historie. Vy, kteří vše již víte a znáte, nechcete ztrácet drahocenný čas, prosím, přeskočte.

 Henry si spokojeně hoví na svém místečku. Na zahrádce před hospodou Koruna pěstuje přátelské vztahy a veselou náladu. Užívá si teplého počasí, úsměvů kolemjdoucích. Konec jara a začátek léta roku 1996 je plný dobrých zpráv a všemu se daří. Město Zlaté Hory začíná investovat peníze do oprav budovy Muzea, které Henry založil v roce 1991. Muzeum dostává pracovní posily. Občané města nedočkavě očekávají připravované mistrovství Evropy v rýžování zlata. Takovou slávu město nikdy v historii nezažilo. Všichni mají v paměti nedávnou návštěvu prezidenta Václava Havla, který popřál úspěch této události. Zlatohoráci věří, že nyní konečně nastávají zlaté časy Zlatohorska.

Henry opět pročítá poznámky ve svém cancáku. Nechce přípravu na mistrovství podcenit. Občas si usrkne z půllitru svůj vinný mix. Dnes má dvě deci červeného a tři deci sody.

Nenachází ve svém cancáku žádné resty.

• Kamarádi z Polska mu přivezli dost jantaru na výrobu  Jantarovice. Odškrtnuto.
• Kamarádi z Jižní Moravy dodali dostatek dobrého červeného vína. Odškrtnuto.
• Firma na výrobu zlatokopeckého rumu má zaplněn celý sklad destilátem s etiketami rumu, na kterých se usmívá právě on…Zlatokop Henry. Odškrtnuto.

O pití tedy nemusím mít strach. Hlasitě si oddechne.  Nealko bude taky. Trochu se však zakření. Nová sodovkárna vzniklá na místě bývalých rudných dolů má na etiketě limonád nakresleny tovární komíny a těžební věže v panoramatu krajského města Ostravy. To zřejmě navrhoval nějaký velký kreativec???  Snad někdo v budoucnu bude mít lepší nápad!!! Čistá pramenitá voda a komín? Rozpačitě kroutí hlavou. No nevím, snad hned nezkrachují…strachuje se. To by místní lidé přišli o práci.

Přemýšlí dál. Poslal pozvánky na mistrovství všem kamarádům? Posledních pár týdnů vhodil do poštovní schránky snad stovky svých pohlednic. Chudáci listonoši. To se jim to pronese. Kdyby se to dalo posílat jinak, třeba počítačem? Přemýšlí.

Kouká na Gastona, podívá se do jeho moudrých psích očí a zeptá se: „Co teď?!“  

Gaston se otočí hlavou na Zlatý střed.

„Myslíš na vandrování časem? Teď? Ve chvíli, kdy bych se měl soustředit na akci evropského významu?!“

Gaston kývá souhlasně hlavou.

„Měl bych asi vidět svět i z jiné perspektivy. Zakořenil jsem trochu u toho muzea. Snad to tady chvíli beze mne zvládnou.“ Přemýšlí nahlas a mne si svůj hustý plnovous. Vstává. Pobízí Gastona. Bez jakýchkoliv příprav, prostě jen tak, kráčí oba po přerušované čáře silnice na Zlatý střed.

Lidé se diví. Co se ten Henry motá na silnici pořád na stejném místě? Co vidí zajímavého na radnici a co na kostele? Mnozí si myslí, že je asi opilý nebo mu prostě z velkého pracovního vypětí jednoduše hráblo.

Najednou se Henry někam vypaří a v tu chvíli jakoby se rozlila náměstím vlna ticha. Slunce trochu pohaslo a vše se malinko zpomalilo.

Boží dar

Henry a Gaston fičí pěkně rychle spirálou času. Ta se však během teleportace několikrát nečekaně zasekává. Stále dokola Heny opakuje zaklínadlo ČAS ZA ČAS, než ho to vyplivne na stejné místo jako před startem. Henry stojí na náměstí ve svých čundráckých hadrech, jsou mu však nějak velké. Zjistí, že přišel o své pověstné břicho a několik… asi tak dvacet až třicet let věku.

Vše je jinak. Na náměstí žádní lidé. Ticho jako v hrobě. Okenice pozavírané. Nad městem se vznáší hrozivý černý mrak. V dáli zpozoruje jedinou postavu. Ta má však hlavu skloněnou k zemi. Rychle mizí Henrymu z dohledu za prvními vrátky. Co se to tu sakra děje? Všímá si občas pohybu záclon v některých oknech. Nic víc. Některá stavení vypadají, jako by už neměla majitele. Vyvrácená okna a rozbité okenice. Dveře vysazené z pantů nebo zabedněné, jak to zná ze své přítomnosti z kauzy hotelu Beseda. (Ten údajně jeho majitelé nechali, stejně jako několik dalších podniků v okolí, vypálit a později inkasovali tučné pojistné)

…trochu scary…skřípe zuby Henry. Koukne na Gastona a čuje průůůser. Gaston má ocas zkroucený pod zadkem. Skoro se plazí při zemi. Kde je ten nebojácný ochránce a parťák?! To asi Arnulf zase kecal z opilosti. Zasměje se.

Nu což… než vyprší čas tohoto nepodařeného výletu, povandruju raději někam jinam. Nebudu přeci svoji dovču trávit v tomto Bohem opuštěném místě. Vypadá to, jako by zde řádil mor. Raději se projdu lesem. A už si to šine směrem na horu zvanou Boží dar.

Tady bude alespoň větší pohoda. Kouká pod nohy. Věří, že nic není náhoda a že vše má svůj smysl. Touží zakopnout o nějaký hezký šutr nebo objevit zajímavý samorost. Na houby to dnes nevidí. Má zvláštní pocit. Slyší i jiné zvuky, než by měl. Ozývají se hluboko v lese.  Gaston se narovná, začne větřit a následně štěkat. Uslyší dětský pláč a jeho rychlé utišení. Gaston nečekaně vystřelí. Henry neváhá a utíká za ním. Pod korunou větví mohutné jedle se choulí ukryté tělo. Celé se třese. Henry odkrývá větve. Zuboželá dívka se na něj podívá svýma velkýma hnědýma očima. Je v nich tolik hrůzy a bolesti, že to nelze ani popsat. Její oči se zavírají. Hlava se klátí dozadu. Svalí se k zemi. Henry ji chce křísit. Sám však zažívá šok. V náruči dívka křečovitě tiskne novorozeně. Její napětí povoluje, dítě začne opětovně plakat. Gaston svojí velkou hlavou strká do dívčina bezvládného těla. Henry se k ní skloní. Zjistí, že nedýchá. Obejme ji. Nadzvedne hlavu, rozevře ústa. Vidí uštípnutý přední zub. Povytáhne její zapadlý jazyk a zahájí umělé dýchání. Dívka se probouzí k životu. Je jako omámená. Mírně se usmívá. Znejistí. Mlčí. Její velké oči rentgenují Henryho. Odsunuje se od Gastona. Má z něj strach. Natahuje se po plačícím dítěti, uchopí jej. Opětovně ho k sobě tiskne. Najednou prudce zdvihne pohled a plná nenávisti a nečekané síly vyhrkne: „ Tak jste nás našli. Ale já se nedám. Život nám dobrovolně vzít nenechám. Naše životy ochráním.“

Henry pozoruje to zvláštní stvoření. Chvíli budila dojem snadno zranitelné oběti, následně silné bojovnice schopné rvát se do posledního vydechnutí.

Henry je zmaten. Je po čertech krásná. Štíhlá. Dobře rostlá. Takový ten sportovní typ. Žádná obyčejná buchta. Ta holka je stejně krásná jako jeho filmový idol Jana Brejchová. A ty překrásné dlouhé nohy! Henry objevil přírodní úkaz. To je ten poklad, který chtěl dnes najít? To je ten Boží dar? Kouká na ni jako tele.

Dívka neví, co si o něm má myslet. Nenápadně se zvedá a začíná utíkat. Dítě drží v náručí a klopýtá lesem pryč od Henryho. Ten stojí jako opařený. Gaston nechápe, co se stalo s jeho pánem. Henry má pusu otevřenou dokořán. Gaston do něj strká. Henry jako by se právě probudil ze snu. Přikládá dlaně ke svým zarostlým tvářím a volá jako na lesy. Vlastně volá na lesy. „Neutíkej. Miluji tě!“

Dívka se zastaví. Otočí se směrem k Henrymu a drmolí: „Musím utíkat. Nechci, aby mi někdo ubližoval.“

„Jak to myslíš?“

„Ty nejsi inkvizitor?“

Henry nechápavě vrtí hlavou. „Ne, já jsem Zlatokop Henry.“

Dívka je celá zmatená. Skloní hlavu. Asi předvádí nějakou letmou úklonu. Tiše odpovídá: „ Sidonia.“

Gaston se svalí na bok, lehá si na záda, vyplázne jazyk a kulí očima jako blázen.

Sidonia vyprskne smíchy. „Tak on nás chtěl zachránit, ne sežrat? Už nevím, co je pravda a co lež. To mučení mě připravilo asi o rozum. Přišla jsem o vše, čemu jsem mohla věřit. Ve městě nemůžu věřit nikomu. Všichni se bojí o svůj život. Jsou ochotní udělat cokoliv, aby sami neskončili v plamenech.“ Z jejích krásných očí, krásných jako oči plaché laně, vytryskne slza. Chce si ji utřít. Neví jak. Ve svých poraněných rukou svírá dítě.

Henry již stojí opět při ní. Utírá jí slzu. Obejme ji. „ Se mnou se bát nemusíš. Se mnou se ti nic zlého nestane.“

Sidonia se mu hluboce podívá do očí. „Už nevím, čemu mám věřit. Budu věřit tobě. Ale jestli mě zklameš, tak ti uteču.“

Dialog o bolesti a hrůze

V hloubi lesa pod korunami starých stromů sedí muž a žena. Mezi bohatými větvemi nad svými hlavami pozorují prosvítající ocelově šedou oblohu. Slyší šumění listů stromů a spokojený dech spícího dítěte.

Henry touží Sidonii chytit za ruku a už nikdy ji nepustit. Sidonia zasténá bolestí. „Nedotýkej se mě. Vše mě bolí.“ Schovává ruce, které poznaly torturu. Některé nehty na rukou má černé. Inkvizitorovi pomocníci zvládli zabodávat jehly pod nehty se znamenitou praxí. Palce na krásných nohou má rozdrceny. Krátké světlé vlasy poletující ve větru připomínají chmýří pampelišky. Stále se třese. Hlady? Zimou? Strachem? Nevyspáním?

„Hrůzou…hrůzou se celá třesu. Jak je možné, že ti nejpoctivější lidé byli umučeni jako první? Proč přežili ti šizuňci a podvodníci? Kde je spravedlnost?“

Henry se ji snaží konejšit. „Jednou v budoucnosti, kde žiju já, se ukáže na křivdy, které na vás byly páchány. I v muzeu, které jsem založil, nyní město buduje prostor připomínající tyto hrůzné události.“

Sidonia se mírně pousměje. „Je dobře, že bude uctěna památka těm jedinečným lidem, kteří nic špatného neudělali. Je správné, že si nové generace připomenou jejich zmařené životy. Zaslouží si to. Je dobře, že spravedlnost existuje.“

Henry neví, jak dál. „Ono je to trochu jinak. Ve sklepě bude ukázka mučírny.“

Sidonia  se zhrozí. „ Cože?  Ten příběh nikdy neskončí?! Lidé se budou dívat na ty hrůzné věci? To je proti zdravému rozumu. To tam budou mít nějaké vězně, které budou znovu mučit?“

„Ne, to ne,“ snaží se zachraňovat rozhovor Henry. „Budou tam vystaveny mučící nástroje a bude tam povídání o Bobligovi.“

Sidonia se znovu zhroutí. Drkotá zuby. „Kdo se na takové svinstvo bude chtít dívat? A jméno toho vraha budou dál lidé znát a nebudou znát jména jeho obětí? Vždyť ty by si to právě zasloužily.“

„Co tomu říkají kněží? Co tomu říkají učitelé? Snad jsou té hrůzy ušetřeny děti!“

Henry přemýšlí. Je důvodem mé cesty, abych se zamiloval do Sidonie? Nebo je důvodem, abych se zamyslel, co mám ve své expozici v muzeu ukazovat?

Přemýšlí dál. Co by chudák Sidonia řekla na výstavu preparovaných lidských těl? Firma zajišťující tuto zvrácenost zapomíná veřejnosti sdělit, že exponáty jsou vyrobeny z těl reálných lidí. Existují dokonce tvrzení, že kůže jim byla zaživa stažena z těla. Dotyční prý měli jen jinou víru než komunistická strana Číny.

Mám jí povědět o druhé světové válce, o televizních pořadech plných vražd?

Mlčí. Chlap jako hora a neví si rady. Nezná odpovědi.

Velmi slabá jiskřička naděje

„Jak se mají děti ve tvé době? Kolik se jich dožije dospělosti? Žijí v bídě? Mají hlad?“

„Ne, to ne,“ souká ze sebe pomalu, „máme dobrou medicínu. Ve Zlatých Horách máme dětské sanatorium. Děti chodí do školy. Do dospělosti nemusí pracovat.“

Sidonia se opět malinko pousměje. V očích se jí zaleskne jiskřička naděje. „Vezmi mě s sebou. Tady nás čeká jistá smrt. Dítě nezachráním. Ve tvé době má větší naději na život.“

Henry znejistí. Sidonii si zamiloval. Touží ji mít navždy po svém boku. Zvládne cestování časem? Zvládne adaptaci na jinou dobu? Je to poprvé, co by cestoval ve čtyřech. Půjde to vůbec? Ví jistě, že ji zde nenechá. Zkusí to. Popadne zesláblou Sidonii do své náruče. Ona ve své náruči ochraňuje život dítěte. Sestupují z přímého srázu dolů. Gaston vše jistí.  Obíhá je dokola. Občas Henrymu ujede noha a jeden kus sjede vyloženě po zadku dolů. Tento komický hrdina nikdy nebude dokonalý superman. I v té nejvypjatější chvíli se stane něco, jako že uklouzne po slupce od banánu nebo mu na hlavu spadne květináč.  Ale v mezích normy hrdinou je. Se svou milovanou kráčí prázdným náměstím. Zaslechne skrz okna hlasitý údiv. Postřehne odhrnutí záclony a zděšený výraz skupinky čumilů za oknem.

Kráčí pomalu a rozhodně směrem ke Zlatému středu.

Nekráčí však sám. Gaston začne výhružně pobíhat, naježí se mu srst. Jeho štěkot je agresivní a připomíná vzteklou bestii. Přibližuje se k nim skupina mužů v dlouhých pláštích. Nejsou to určitě hodní mniši. Zlost a zvrácenost je zřejmá na dálku. Inkvizitor a jeho pomocníci. Sidonia začíná hystericky křičet. Její mučením rozbolavělé prsty se Henrymu zarývají do těla. Henry cítí deset hřebů ve svém těle. Neví, zda prýští krev z něj nebo ze Sidonie. „Neboj se, lásko. Zvládneme to.“ Konejší ji. Sidonia opakovaně ječí: „NE..NE..Ne!“

„Lásko, musíš říkat ČAS ZA ČAS…“ Po chvíli to jeho vyvolená pochopí a vychází z ní něco jako: „ ČAS ZAPLAŠ“ nebo „ČAS NEPLAČ“…

Henry slyší fanatické hlasy přibližujících se mužů. „Vidíte ho, ĎÁBLA?! Vidíte ho, ĎÁBLA?! Vidíte ho, ĎÁBLA?! Vidíte ho, ĎÁBLA?! To ON vás všechny ponouká!“

Krvavá hvězda

Henry leží na zemi. Cítí bolest po celém těle, asi omdlel. Zlynčovali ho ti muži?

Otevírá oči. Vidí tmu. Motá se mu hlava. Až za chvíli vnímá malá světýlka. Je to otřes mozku nebo noční obloha? Matně tuší obrys nějaké lidské postavy.

Sklání se nad ním. Je to dívka. Jeho Sidonia!

„Henry, jsme zachráněni!“ jásá. Pomáhá mu vstát. Sidonia ukazuje na střechu jedné budovy. „Koukej, hvězda krvácí.“

Henry se došourá k budově a na fasádě pozoruje přišroubovanou nástěnku. „Do prdele, 1972! Musíme cestovat ještě jednou,“ zoufale si povzdechne Henry.

Sidonia odmítavě a rezolutně zavrtí hlavou. „Cestovala jsem takto poprvé a naposled. Tam do té spirály mne už nikdo nedostane. Zůstaneme tady, musíme to zkusit.“ Podává mu svoji zmrzačenou ruku a, i když v ní cítí stále bolest, pevně Henryho stiskne. „Nesmíš mi nikdy ublížit, jinak ti uteču.“ Poprvé Henryho políbí.